Jdi na obsah Jdi na menu
 


- náš záměr a cíl

 

Spolek s názvem MATICE ZAŠOVSKÁ byl v naší obci založen už v roce 1946 a za svůj hlavní úkol tehdy považoval získání pozemku a finančních prostředků pro stavbu poutního domu. Po 70 letech zakládáme spolek znovu. Název máme stejný, ale úkol obsáhlejší. Věříme, že na rozdíl od našich předchůdců, nám bude dopřáno v práci pokračovat. 

 

KDO JSME A O CO USILUJEME

 

Matice Zašovs je občanský spolek, jehož členové se aktivně zajímají o minulost a zvláště o budoucnost bývalého trinitářského kláštera v Zašové. Impulsem ke vzniku spolku bylo převedení tohoto historického klášterního areálu do majetku obce.

Členové spolku jsou zajedno v názoru, že další využití klášterního areálu má sledovat a respektovat tři základní aspekty, tři okruhy, které se vzájemně ovlivňují, prolínají a doplňují:

  • aspekt sociální a společenský
  • aspekt stavebně historický
  • aspekt duchovní a kulturní tradice

 

Jsme si vědomi, že míra zohlednění těchto tří faktorů je podmíněna a limitována praktickou realizovatelností a udržitelností jednotlivých projektů, čili zvláště ekonomickým hlediskem.

S ekonomikou provozu souvisí také náš zájem na rozvoji turistiky. Neuvažujeme proto s využíváním areálu pouze místními občany, ale cílíme i na návštěvníky obce, což má na straně jedné zlepšit předpoklady rentability celého projektu a současně rozšířit okruh těch, kdo se budou cítit návštěvou areálu našeho kláštera nějak obohaceni, potěšeni, občerstveni na těle i na duchu.

V neposlední řadě je naší snahou a cílem také propagace a vysvětlování našeho záměru ostatním spoluobčanům, probouzení jejich zájmu a získávání podpory pro naši vizi využití kláštera i mezi členy místního obecního zastupitelstva, protože jak už řečeno, klášterní areál je majetkem obce Zašová.

 

Konkrétněji:

Hledisko sociální a společenské aneb lidský rozměr

Téměř tři století stojí rozlehlý klášterní komplex v centru naší obce. Většina místních obyvatel jej však zná a vnímá pouze zvenčí, protože po celá desetiletí neměli občané důvod ani možnost areál navštívit. Chceme, aby se to změnilo, aby nové využití kláštera nebylo jen jinou formou izolovaného, uzavřeného objektu kam až na několik zaměstnanců nebudou mít zdejší lidé přístup.

Za velmi důležité totiž považujeme, aby především místní občané mohli celý klášterní areál i samotný klášter vnímat jako svůj, jako významné místo a přívětivý kout své obce, ke kterému by měli (a mohli mít) pozitivní vztah. Aby to bylo možné, musí být alespoň část kláštera uzpůsobena tak, aby mohla plnit funkci veřejně přístupného, společenského a kulturního prostoru.

Historicky nebyly kláštery jen uzavřenou „pevností“ chránící řeholníky před vlivy vnějšího světa. Naopak: lidé z okolí nacházeli v klášterech práci, mládež vzdělání, lidé na cestách nocleh a občerstvení, osoby v nouzi a v ohrožení útočiště a bezpečí, lidé opuštění a potřební pomoc a zastání. Stavební dispozice i regule klášterů uměly zajistit souběžně a nerušeně obě funkce: ticho a soukromí i vstřícnou pohostinnost.

Chceme, aby tyto dvě funkce dokázal klášterní areál nabídnout svým návštěvníkům a obyvatelům i dnes: soukromí pro ubytované, pro návštěvníky ticho a klid zahrady či výstavní galerie, ale současně i domáckou atmosféru turistické ubytovny, pohostinnost kavárny a vstřícnou vlídnost dalších společenských prostor. Především však preferujeme, aby chod celého areálu zajišťoval sociální podnik, zaměstnávající přednostně občany, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni na trhu práce.

V době zrušení zašovského kláštera Josefem II. byl tento charakterizován jako jeden z nejchudších na Moravě. Výrazem zmíněného „lidského rozměru“ při revitalizaci našeho kláštera má proto být i jakási střídmost ve stavebních úpravách, neokázalost v zařízení interiéru a v dobrém smyslu slova „lidovost“ a dostupnost zde poskytovaných služeb.

 

Hledisko stavebně historické aneb respekt ke kulturní památce

Formálně je náš klášter zapsán jako kulturní památka. Formálně proto, že ona “kulturnost a památnost“ je známá jen odborníkům, vyplývá z úředního rozhodnutí, ale není zřejmá ze stavu samotného objektu ani z přístupu jeho předešlých uživatelů. Necitlivými stavebními úpravami došlo k tomu, že navenek náš klášter jako kulturní památka nepůsobí, není tak vnímán a zůstává z tohoto hlediska zcela mimo zájem návštěvníků i samotných obyvatel obce.

Je nezbytné změnit praxi, kdy omezení a požadavky památkářů byly vnímány jako jakési „nutné zlo“, kdy zde byla snaha původní vzhled a účel stavby co nejvíce upozadit a klášter tzv. modernizovat a přizpůsobit momentálním potřebám.

Chceme jít opačnou cestou: ve spolupráci s odborníky pokud možno obnovit historické prostory i vnější vzhled objektu, přiznat jeho stáří, celkově rehabilitovat a respektovat původní architekturu i účel stavby. Chceme dosáhnout toho, aby ona památnost a třistaletá historie ze stavby přímo vyzařovala a nové využití se přizpůsobilo stavbě, ne naopak.

Revitalizace totiž není totéž co přestavba z důvodu nového využití objektu. Pak bychom přece mohli revitalizací nazvat i to, co se dělo za Josefa II. nebo za komunistů, kdy kláštery dostávaly nové využití a stávaly se z nich kasárna, sklady, věznice... To však nebyla revitalizace ale devastace.

Revitalizace tedy znamená víc, než jen dát staré stavbě nový smysl a účel (jakkoliv třeba momentálně potřebný). RE-VITA-lizace značí skutečnou obnovu života takové stavby a život – to není jen „tělo“, ale i „duch“.      

 

Hledisko duchovní a vzdělávací tradice aneb respekt k původnímu účelu a umístění stavby

Předešlý odstavec končí tím, že při obnově stavební památky je potřeba vnímat i celkový charakter stavby, její „duši“. Tím spíše to platí o stavbě kláštera. Stavba přiléhá těsně ke kostelu, část kláštera slouží jako fara, celý klášter byl a je s kostelem stavebně propojen a doposud je možný přes vnitřní nádvoří (rajský dvůr) průchod z „obecní“ části kláštera do částí „farní“ a naopak. Při bohoslužbách v kostele je ve značné části interiéru klášterního objektu zřetelně slyšet zvuk varhan i liturgický zpěv a přirozeně hlas kostelních zvonů. Minimálně tímto se nám – ať chceme nebo ne – připomíná původní účel stavby ještě i dnes.  

Kláštery nikdy nebyly jen jakousi ubytovnou pro řeholníky v době mezi bohoslužbami. Jak už jsme zmínili, kláštery plnily i další obecně prospěšné funkce. Přestože zašovský klášter byl z nejchudších na Moravě, při jeho zrušení bylo v knihovně i v celách trinitářů nalezeno dva půl tisíce svazků knih, a nejednalo se jen o literaturu náboženskou, vždyť se zde nacházely i četné fyzikální a meteorologické přístroje. Kláštery skutečně byly i centry vzdělanosti, kultury, umění a vědeckého bádání.

Po 120 letech od zrušení kláštera sem nově vzniklý Ústav sv. Josefa povolal řeholnice – řádové sestry, které měly pedagogické vzdělání a vedle péče o sirotky o osoby tělesně postižené, o lidi staré a opuštěné, zabezpečovaly i výuku v soukromé dívčí škole.

Proto když uvažujeme o tom, které činnosti a jaké další využití se pro objekt bývalého kláštera hodí, nabízí se kromě péče a ubytování pro seniory a jiné potřebné, kromě zázemí pro poutníky a turisty, také oblast vzdělání mládeže a obecně osvěty a kultury.